HISTORIE

Zámek Líčkov

Podle Václava Hájka z Libočan začíná historie Líčkova již kolem roku 766, ale z jiného zdroje se Líčkov připomíná až ve 14. století. Pravděpodobně se jednalo o tvrz, jejíž opevnění někdy po roce 1453 podstatně rozšířil Václav Vlček, proslulý válečník, takže asi až od té doby, lze hovořit o hradu. Na konci 16. století se Líčkov stavebními úpravami postupně mění na zámek. Tuto proměnu pravděpodobně započal již Jiří Popel z Lobkovic, známý v našich dějinách skandálem z roku 1593. Tehdy tento přední člen českého zemského sněmu ze zištných důvodů (chtěl postoupit na vyšší funkci) obelhal císaře Rudolfa II. To, co v současnosti dělají čeští politici zcela běžně, nebylo před čtyřmi stoletími tolerováno a Jiří Popel byl na dlouhá léta uvězněn. Na přestavbě hradu na zámek má proto hlavní podíl až po roce 1596 Bohuslav Hrobčický. 

Dnešní podoba zámku pochází z období po roce 1765, kdy jej nechal stavebně upravit uměnímilovný Josev Vonibald z Ebenu. Díla předních barokních malířů pak ozdobila zámecké interiéry a z téže doby pochází krásná, rokokově dekorovaná vstupní brána. Bohužel, Josef Vonibald upadl do dluhů a zámek přešel v dražbě na jiné majitele za nichž sloužil hospodářským účelům a byl značně poničen. 
Záchranou se nestalo 19. století, kdy zvýšený zájem o stará šlechtická sídla v mnoha případech vedl k jejich záchraně, ale až století dvacáté, především dlouhé období počínající rokem 1925, kdy zde žil akademický malíř Oskar Brázda. 
Návštěvníci si mohou v Líčkově prohlédnout kromě zámeckých interiérů galerii s obrazy O. Brázdy a pěknou zámeckou kapli se zařízením z druhé poloviny 18. století. 

Oskar Brázda spatřil světlo světa dne 30. září 1887 v Rosicích, které jsou dnes částí Pardubic. Tady prožil své dětství i část prvních školních let a ve zdejším prostředí se při meandrech a tůních Labe začalo formovat jeho malířské vnímání 
Jinak je zatím Brázdovo mládí jen málo známé. Víme pouze, že měl bratra a sestru - a otec že podnikal v pohostinství. Rodina se proto několikrát stěhovala. Poměrně záhy pak odešla do Prahy, kde otec provozoval známou kavárnu Slavia naproti Národnímu divadlu, načež se později stal známým hoteliérem. 
V Praze navštěvoval Brázda gymnázium. Měl jednou převzít od rodičů živnost, avšak stále víc ho přitahovalo malování. A tak na přímluvu několika pražských tvůrců směl roku 1904 vstoupit na Akademii výtvarných umění ve Vídni. Jeho profesory tam byli především R. Bocher a k. Pochwalski.

Mladý Brázda se však postupně přiklonil k umělcům, sdruženým kolem představitele rakouské secese Gustava Klimta (1862 - 1918). Bezprostředně po ukončení studií pak dosáhl čtyřiadvacetiletý Oskar Brázda zcela mimořádného úspěchu. Získal zlatou medaili s tzv. římským stipendiem (udělováno pouze jednou za pět let), kterou mu v roce 1911 osobně předal císař František Josef I. 
Vzápětí odejel tudíž Brázda do Itálie. Tam dále studoval v muzeích a galeriích - a s nezměrnou, pro sebe příznačnou pílí tvořil. Upnul se především k olejomalbě a vedle zátiší, květin a krajin se stále víc věnoval portrétům. Začal také vystavovat a jeho práce vzbuzovaly prokazatelně rostoucí pozornost. 

V Římě, v pestré mezinárodní umělecké společnosti, poznal Brázda mnoho nevšedních osobností. Vynikala mezi nimi švédská spisovatelka Amelie Posseová, se kterou roku 1915 uzavřel manželství. V té době ovšem už téměř rok zuřila první světová válka, do které po boku Francie, Velké Británie a Ruska vstoupila v květnu proti Německu a Rakousku-Uhersku také Itálie. Brázda jako příslušník nepřátelského státu byl nejprve internován na Sardinii, avšak záhy mu bylo umožněno zapojit se činorodě do československého zahraničního odboje. Jako pobočník M. R. Štefánika stál pak v Římě u zrodu našich italských legií a byl také poslem k Edvardu Benešovi do Paříže a k T. G. Masarykovi do Londýna, s nimiž i později zůstal v trvalém přátelském vztahu. 
Po vzniku Československé republiky (1918) zůstal však ještě Brázda na Apeninském poloostrově. V jižní Evropě už měl pověst vyhledávaného portrétisty. Úspěšně vystavoval v Benátkách, Římě či dalších městech - a italská vláda mu udělila vyznamenání, jmenovala jej dokonce komturem.

Oskar Brázda, který byl tehdy jakoby naším kulturním vyslancem v této zemi, provázel také prvního prezidenta republiky Masaryka při jeho pobytech na Capri v letech 1921 a 1922, kdy se setkali např. s Maximem Gorkým, Enricem Carusem a podobně. 
Navzdory uměleckým i společenským úspěchům v Itálii však posléze naplno zvítězila Brázdova rostoucí touha po vlasti. Manželé ostatně naprosto nesnášeli Mussoliniho fašismus, pohlcující rychle celou zem. A tak se Oskar Brázda rozhodl k návratu domů, třebaže věděl, že se potká nejenom s uznáním, ale i se žárlivostí a kritickými hlasy a že bude nucen o své tvůrčí pozice urputně usilovat. Tím více, že za své sídlo zvolil nikoliv Prahu, ale severočeský venkov. Jeho domovem se od roku 1925 stal zámek Líčkov na Žatecku. 

Renesanční kronikář Václav Hájek z Libočan uvedl, že v roce 766 byl na Líčkově postaven hrad. Šlo samozřejmě o smyšlenku. O líčkovské tvrzi v církevní držbě se uchovala spolehlivá zpráva teprve z roku 1342. Záhy se tu pak střídali majitelé rytířského či žateckého měšťanského rodu, až v polovině 15. století hejtman Václav Vlček vybudoval pevný gotický hrad, ke kterému náleželo několik okolních vesnic. 
Roku 1510 přešlo toto líčkovské panství do rukou Lobkowiczů. Z nich jako výtečný hospodář proslul Bohuslav Felix Hasištejnský, který po dlouhá léta zastával nejvyšší úřady v království, začal s využíváním hnědého uhlí apod. Ačkoliv držel řadu nevšedně rozsáhlých statků, sídlil především na Líčkově, kde také roku 1583 zemřel. 

 

Jiným význačným renesančním velmožem, který žil převážně na líčkovském hradě, byl Jiří Popel z Lobkowicz. vynikal mocenskou ambiciózností, přičemž pokus o vyvolání opozice proti Rudolfovi II. způsobil, že jej dal císař zatknout. Vězněn pak byl od roku 1594 nejprve přímo na svém Líčkově a později na dalších místech - a to až do své smrti v roce 1607. Zkonfiskované líčkovské panství o 25 vesnicích bylo tehdy rozdrobeno, avšak jeho jádro získali Hrobčičtí z Hrobčic, kteří ještě koncem 16. století přestavěli hrad na renesanční zámek Líčkov. Ten byl sice za následující třicetileté války z let 1618 až 1648 několikrát vydrancován, ale dočkal se po polovině 17. století barokních úprav, když náležel hrabatům z Wahlu. Po dalších změnách držitelů získal pak zámek roku 1765 Josef Wonibald z Ebenu. Byl to milovník umění a starožitností. V bohatém rokokovém provedení dal postavit arkády a zejména skvostnou vstupní bránu, místnosti zámku opatřil náročně zdobenými stropy - a velkoryse upravil park. Tehdy se zámek honosil opravdovou nádherou. Tři desítky hlavních sálů a komnat zdobily obrazy P. Rubense, K. Škréty a P. Brandla či dalších mistrů - a panoval tu nevšedně rušný společenský život. 
Pohlcovalo to však mnohem víc prostředků, než panství vynášelo. Majitel proto posléze upadl do dluhů a všechno ztratil, načež od roku 1807 vlastnil zámek žatecký řezník Th. André, který ho nechal zcela zpustnout. V objektu byla umístěna cikorkárna a vinopalna, v parku se pásl dobytek. Za obdobných poměrů se tu ale střídali rovněž další držitelé, z nichž posledním byl známý pivovarník Antonín Dreher z Měcholup. V pozemkové reformě, kterou pak prováděl nový československý stát, se dvůr Líčkov stal zbytkovým statkem a spolu se zámkem, polnostmi, chmelnicemi a lesem jej roku 1925 koupil malíř Oskar Brázda. 

Na statku a zámku Líčkov začali ovšem manželé Brázdovi vést značně odlišný život, než jakému uvykli předtím. Nejprve však bylo nutno dát majetek do pořádku, protože všechno se nalézalo v téměř katastrofálním stavu. Prázdné místnosti bez oken a s opadanou omítkou musely být plně rekonstruovány a znovu zařízeny, avšak díky úsilí manželů se to rychle dařilo. A tak i navzdory mnoha potížím se už roku 1930 zaskvěl zámek Líčkov, předtím už téměř zapomenutý, jako znovuzrozený umělecko-historický skvost, což bez nadsázky představovalo závažný kulturní čin. 
Tehdy se také Oskar Brázda pustil do vedení veškerých hospodářských záležitostí. Dokonce kvůli tomu dálkově absolvoval střední zemědělskou školu v Roudnici nad Labem. Avšak především bohatě rozvinul svou malířskou tvorbu. Jeho původně postsecesní styl se mezitím přerodil do osobitého, přesvědčivého realistického projevu, nijak nedotčeného moderními uměleckými proudy - a tento konservatismus, umocněný klasickým, akademickým pojetím malby, si získával stále početnější obdivovatele. Ukázalo se to nejlépe při velké reprezentativní výstavě Oskara Brázdy v pražském Obecním domě z roku 1930, která vzbudila skutečně nevšední pozornost. 
Brázdova první choť Amelie Posseová žila samozřejmě tehdy rovněž na Líčkově.

Už od svých římských dob se intenzivně zabývala literaturou a své vzrůstající pověsti odvážné pacifistické autorky využívala k praktické pomoci politickým uprchlíkům z nacistického Německa, kterých rychle přibývalo. A protože zároveň měla ráda společnost, stal se zámek Líčkov její i manželovou zásluhou záhy velmi vyhledávaným duchovním střediskem. Přijížděla sem řada domácích i zahraničních politiků, vojáků, spisovatelů, hudebníků i malířů, takže označení "Brázdův Líčkov" se už tehdy vžilo jako obsahově známý, respektovaný a vážený kulturní pojem. 
Koncem třicátých let se Oskar Brázda rozešel se svou první manželkou, která i s oběma syny odešla do Švédska, a po Mnichovu musel z Líčkova rovněž odejít a nuceně žil v Dobříši. Na svůj znovu zpustošený zámek se vrátil po druhé světové válce, ovšem pro další obnovu měl čas pouze do roku 1948, kdy byl veškerý jeho majetek znárodněn. 
Naštěstí však bylo Oskaru Brázdovi dovoleno, aby na svém zámku žil i nadále alespoň jako nájemník. Byl přitom pronásledován nejrůznějšími obavami a problémy, ovšem tím více a se stále větším zápalem tu maloval figurální kompozice, akty, portréty, květiny, zátiší či krajiny, přičemž svou erudicí, reálnou virtuozitou a očividnou uměleckou opravdovostí uváděl veřejnost při občasných severočeských výstavách doslova v úžas. 
Ovšem tak úspěšně mohl Brázda na Líčkově na sklonku života tvořit jen proto, že měl zároveň skutečného "dobrého anděla" ve své druhé manželce, paní Marii Brázdové, původem ze zdejší vsi. Neboť po celá dlouhá poválečná léta byla tato žena mistru Brázdovi nejenom půvabnou modelkou, ale i výtečnou hospodyní, oblíbenou hostitelkou početných přátel či žáků a obětavě o svého chotě pečovala zejména v dobách jeho tíživé nemoci. 
A tak jen díky své vzácné choti mohl Brázda na líčkovském zámku vytvořit vpravdě bezpočet skvostných olejových pláten a především svůj rozsáhlý a mimořádně obdivuhodný cyklus "Vesmír a lidstvo", kterým tu jeho celoživotní umělecké usilování tak impozantním způsobem vyvrcholilo. Na Líčkově pak Oskar Brázda dne 9. prosince 1977, ve věku více než devadesáti let, po těžké chorobě skonal. Svými jedinečnými obrazy je však na zámku přítomen i pro budoucnost! 

Po malířově smrti zůstala jeho choť na zámku i nadále, aby ochraňovala manželovo vzácné tvůrčí dědictví. Přes deset let vedla urputný boj s úřady, které chtěly Líčkov prodat a obrazy jen kdesi provizorně uskladnit. Pro paní Mařenku, jak se jí v okolí všobecně říká, to představovalo těžké časy, avšak nakonec se přece jen dočkala spravedlnosti. Vždyť po listopadové revoluci z roku 1989 jí byl zámek spolu s dvorem a pozemky v rámci majetkových restitucí roku 1922 náhle a nečekaně navrácen jako oprávněné dědictví po manželovi. Byl ale už opět značně zanedbaný, neboť státní orgány používaly předtím jednotlivé prostory k nejrůznějším hospodářským účelům, neprováděly dostatečnou údržbu a pod. 
Paní Marie Brázdová se však této situace nezalekla. S nevšedním nadšením se naopak pustila do všech potřebných oprav a adaptací, obnovila v krátké době zámek jako vynikající, třebaže předtím zapomínanou kulturní památku a zřídila a zpřístupnila v něm zcela novou a nevšedně pozoruhodnou Galerii Oskara Brázdy. "Líčkov musí zůstat Brázdův!" tak znělo její krédo a těmito slovy proklamovala své předsevzetí. A v tomto duchu už také zabezpečila řadu nejrozmanitějších oprav, přeměn, úprav či adaptací, namnoze velmi nákladných a pracných, které však způsobily, že líčkovský zámek opět rozkvetl a zkrásněl a že se jako zcela nová a významná Galerie stal ozdobou Žatecka a celých severozápadních Čech, a to právě díky nevšednímu dílu malíře Oskara Brázdy! 

Zámek Líčkov - informace 
Stručný popis: Barokní zámek rokokově upravený. Původně gotický hrádek ze 14. století (zachována válcová věž), přestavěný na zámek v pozdní renesanci. Adaptován po r, 1765, tehdy upraven do dnešní podoby. Po 1.světové válce jej vlastnil malíř Oskar Brázda, jehož ženě byl zámek vrácen v restituci.